Ječící mořská pana s neviditelným pláštěm

Jsem zoufalá, nevidím ani jediný paprsek slunečního světla. Kolem mě se stahují sítě a já nemám zdání kolik času mi ještě zbývá. Nad sebou slyším hlasy mužů, jenž mě polapili. Uvědomuji si, že mě nevidí, ale cítí mou váhu v síti. Pomalu mi sklouzává plášť z těla a já vím, že už pro ně nebudu neviditelná. Už jsem nad hladinou a slyším užaslé výkřiky rybářů: “Je to rybí žena!” Jsem oslepena světlem a cítím horkou palubu pod sebou. Nade mnou se sklánějí muži a vyplétají mne ze sítě. “Co s ní budem dělat?” “Mohla by se líbit knížeti a z toho pláště by se dalo taky něco vytřískat.” Náhle mě zasáhla prudká bolest za levým spánkem a svět se zamlžil a zčernal…

Jsem zase doma a znovu slyším posměch celé vesnice. Znovu cítím tu bolest a ponížení, když se i má rodina obrátila proti mně. “To je ta ječící panna!” Ukazují si na mě všichni. Chci jen uniknout těm posměšným hlasům. Utíkám do našeho domu, ale ty hlasy trvají dál…

“Vstávej!” třese mi někdo ramenem. Otevírám oči a vidím nad sebou pohlednou tvář knížete. “Celá jsi se chvěla, už jsem se na to nemohl dívat.“ odpovídá na nevyřčenou otázku kníže. Nechápu, proč mu vadí, že mám noční můry. Asi se mi to zračí ve tváři, protože dál vysvětluje. “Nejsem takové monstrum, za jaké mne asi máš.” “Ale držíte mě tu!” plácnu bez přemýšlení. “ Ne, já ne. To mí lidi si myslí, že jsi zvíře, které musíme držet v kleci. Já ti chci pomoct… Jak ti vlastně mám říkat?” Něco mi říká že mu mohu věřit, a tak odpovím “Jmenuju se Marína a nechápu, proč jste mě prostě nemohl rovnou pustit.” “Přes všechnu úctu, co ke mně mí lidé chovají, by se ke mně obrátili zády, kdybych se pokusil pomoct mořské panně,” odpovídá se smutným pobavením v očích i hlase. “Ale teď odpočívej,” nařizuje mi roztřeseným hlasem a já, jako bych na ta slova čekala, pomalu zavírám víčka a znovu upadám do spánku.

“Vzbuď se! No tak Maríno, vstávej přece!” Probudí mě chaoticky hluboký hlas knížete. “C-co se děje?” Zmateně mžourám na světlo plápolající pochodně, když mě kníže zvedl a nařídil, mi abych mu dala ruce kolem ramen. “Musím tě odsud dostat, slyšel jsem, že tě chtějí zabít. Mám částečný plán na útěk.” Vysvětluje mi kníže, zatím co utíká se mnou v náručí. Proplétali jsme se studenými uličkami hradu, cestu osvětlovalo jen teplé světlo vyhasínající pochodně. Zahnuli jsme doprava a konečně spatřili přirozené světlo z měsíce. Ale jen pár kroků ven a slyšela jsem křičet stráže “To je ona, ta mořská nestvůra!” “A proč jí kníže odnáší? To mu nedarujem!” Naštvané hlasy se přibližovaly a kníže zahodil pochodeň, aby mohl uhánět rychleji. Už jsme byli nebezpečně blízko útesu. Nebyl nijak zvlášť vysoký, ale vlny se drtily o skály takovým způsobem, že spadnout do té temnoty pod rozvířenou hladinou nebyla příjemná vyhlídka. “Musím tě tam hodit.” řekl. “Cože? Ne, to ani náhodou!” “Maríno, není tu jiná možnost. Jestli tě tam nehodím, tak nás zabijí oba.” “Takže když mě tam hodíš, tak zemřeš ty?” Zavalila mě vlna smutku. Toho muže v podstatě neznám, ale je ochoten vše obětovat, jen aby mne zachránil před chmurným osudem. “ Sbohem,“ řekne s posledním pohledem do mých očí a vhodí mě do vody. Při pádu v šoku zaječím, když vidím šíp protínající jeho hrdlo. “Zrádce!” Zazní poslední výkřik rozezleného strážného, než shodí knížete z útesu. 

Nemilosrdný proud nás oba stáhnul pod ledovou hladinu moře a trhal s našimi promrzlými těly ze strany na stranu. Než ztratil dech, ještě naposledy natáhl ruku směrem ke mně a já se jí marně pokusila zachytit. Viděla jsem jeho oči vyhasnout, než mě proud znovu poslal jiným směrem. Srdce jsem cítila až v krku. Náhle mě nabrala vlna a opakovaně drtila mé bezvládné tělo o skálu, než mě ostrá bolest, procházející celým tělem, zbavila všeho trápení.