Vestreslot
Kapitola druhá
Po zbytek cesty se už nic nestalo. Do Vestreslotu jsme doopravdy dojeli čtvrtého dne na večer. Vestreslot jsem poprvé zahlédl, když stálo slunce těsně nad mořskou hladinou. Byl to okouzlující pohled. Elegantní byť mohutná a účelná stavba se objevila za vrškem kopce, na který jsme vyjeli. Slunce bylo rudé a vytvářelo mezi okrasnými stromy v hradním parku záhadné stíny. Sluneční paprsky se odrážely nejen od mořské hladiny, ale i od říčky protékající podhradím nebo od jezírek okolo hradu. Do té chvíle jsem si nedokázal představit stavbu, ve které by se tolik prolínala krása a elegance s účelností, pevností a válečnou nezničitelností.
„Ten pohled se nikdy neomrzí,“ ozval se za mnou hlas bez jakékoliv emoce. Otočil jsem se
nevěřícně. Nechápal jsem, jak může někdo mluvit tak chladně, při pohledu na takovou krásu. To co jsem, ale viděl mě překvapilo a zcela zaskočilo. Její obličej byl plný emocí. Oči se jí leskly neprolitými slzami a ve tváři měla nehynoucí smutek. Vlastně ne, ani nevím jaká emoce to byla, nejdříve jsem ji považoval za smutek, ale po chvíli mi došlo, že je to něco jiného… Byla to snad touha? Nebo závist? Neměl jsem tušení. Po chvíli rozpačitého ticha se má společnice trhaně nadechla.
„Tak pojeď, když tu budeme stát a zírat, tak se tam do tmy nedostaneme.“ Pobídla koně a
cválala z kopce dolů. Počkal jsem ještě chvilinku a kochal se tím pohledem.
Znovu jsem se mohl přesvědčit o jejím dokonalém jezdeckém umění. Její tělo se dokonale přizpůsobilo pohybu koně a vlasy jí vlály za hlavou. Nadechl jsem se a vydal se za ní.
U brány samozřejmě stála dvojice stráží. Na sobě měli kroužkovou zbroj a v rukou uvolněně drželi kopí. U pasu měl každý dlouhou dýku a pochvu s mečem. Starší z nich předstoupil a vyzval nás ať sesedneme a řekneme, kdo jsme. Pak se otočil na mou společnici a poznamenal, že je nevhodné, aby měla zahalenou tvář. Otočil jsem se v sedle. Doopravdy měla do obličeje staženou kápi. Mou pozornost natolik upoutal krásný hrad a dva jeho strážci, že jsem si nevšiml, že si nandala kapuci.
„Ano, ale snad mi to Ralfe promineš. Jen jsem tě chtěla překvapit.“ Odpověděla
pobaveně. Stáhla si kapuci z hlavy. Strážný vytřeštil oči, a pak se hlasitě rozesmál.
„Ano to je velmi milé překvapení.“ I jeho druh se začal usmívat. Oba naráz srazili paty k sobě a provedli drobnou úklonu. Byla to natolik komická poklona, že jsem se začal usmívat i já. Strážní otevřeli bránu a my vjeli do útrob toho překrásného hradu. Cestou na nás strážný jménem Ralf ještě křikl.
„A nezapomeňte se na nás přijít podívat do kasáren má paní.“ Odpověď mé společnice mne velice zarazila. Zdálo se, že ji tento návrh nejen neurazil, (přesto že by každou jinou mladou slušně vychovanou dámu nejen urazil, ale dokonce i ponížil), ale dokonce se zdálo, že ji těší. Nevěděl jsem, co si o tom všem mám myslet. Raději jsem mlčel a urovnával si myšlenky. Zdálo se, že to tady má společnice velmi dobře zná. Od brány zamířila přes
velmi upravené nádvoří rovnou k rozlehlým stájím. Ustájili jsme koně a vyšli znovu na nádvoří.
„V této době budou všichni sedět ve velké síni u večeře.“ Prohlásila a vydala
se k velkým dubovým dveřím.
„Je načase přijít ve velkém stylu.“ Pravila s jiskřičkami v očích.
Stál jsem a nevěděl co dělat. Nakonec jsem se rozhodl, že mi nezbývá než jí věřit, že mne nezatáhne do ničeho trapného a nevhodného. Má společnice najednou bez jakéhokoli varování rozrazila dvoukřídlé dveře dokořán. Hlasy a lomoz, který se až do té chvíle ozýval z velké síně naráz ztichl. Dívka počkala, až zavládne hrobové ticho, a pak klidným elegantním krokem vešla mezi stoly. Chvíli jsem váhal, a pak jsem zamířil za ní. Cestou jsem se rozhlížel kolem. Procházeli jsme kolem velkých dřevěných stolů s lavicemi na nichž seděli slušně oblečení muži i ženy. Na opačné straně místnosti byl mohutný stůl u něhož očividně seděl hradní pán a jeho nejbližší. Oči všech se upíraly na nás. Na první pohled bylo zjevné, kdo je pánem tohoto překrásného sídla. Byl to muž sedící uprostřed stolu na vyřezávaném křesle s opěrkami ve tvaru lvích hlav. Byl mohutný a dobře stavěný s mohutnými rameny. Na první pohled to byl bojovník. Mohlo mu být asi okolo pětačtyřiceti a vlasy barvy liščí kožešiny měl ustřižené u ramen. Při našem příchodu se zvedl a začal obcházet stůl. Když ale poznal mou společnici, na malý okamžik se zarazil, pak pokračoval dál. Na jeho tváři se však začal rýsovat vlídný úsměv. Když stanul tváří tvář mé společnici, neovládl svůj kamenný výraz a začal se smát nahlas.
„Tvůj příchod je vždy originální Elizabeth.“