Stará historie

Kapitola pátá

Zvěst o vypukajícím povstání otřásla všemi, kdo se o ní doslechli. V této části království byl mezi lidmi lord Arthur, a tím pádem i král oblíbený. Panství lorda Arthura bylo jedno z nejbohatších a zároveň nejkrásnějších v našem království. Přestože i tady byla chudoba způsobená třemi léty sucha a neúrody, žilo se zde lidem poměrně dobře. Lord se snažil svým poddaným pomáhat, jak jen to šlo, a i lapků a zlodějů zde nebylo tolik jako všude jinde. Samozřejmě se i tady objevovali lidé, kteří z různých důvodů dali přednost kyji či větvi před poctivou prací a čím dále od hradu, tím více jich bylo, ale lordova vojenská posádka byla v neustálé pohotovosti a lord se snažil poskytovat pocestným co největší bezpečí.

Lord Arthur již několik dní udílel pokyny a radil se se svými nejbližšími rádci. Museli toho tolik zařídit a zorganizovat. My ostatní obyčejní smrtelníci jsme se mezitím jen tak poflakovali a snažili se vypadat nezúčastněně. Já jsem většinu doby trávil ve hradních kasárnách s běžnými obyvateli hradu. I přes počáteční nedůvěru a rozpačitost jsem se postupně začlenil do běžného chodu hradu. I místní vojáci a rytíři mě nakonec přijali mezi sebe a já využíval jakékoli možnosti přiučit se něčemu novému, nebo se dozvědět něco o místních zvyklostech. 

Bylo zrovna krásné odpoledne asi šestého dne po našem příjezdu. Seděl jsem zrovna na hradním nádvoří na jedné z laviček, když z postranních dveří vyšel jeden z rytířů. Byl asi středního věku s hnědými vlasy a tmavýma očima. Nejspíš by byl i pohledný nebýt ošklivé spáleniny na levé tváři. Stejně jako většina bojovníků byl i on vysoký a ramenatý. Chvíli mi trvalo než jsem si vzpomněl na jeho jméno. „Pěkné odpoledne,” pozdravil mne. „Dobré odpoledne sire Alexandře,” odpověděl jsem okamžitě. „Smím si přisednout?” otázal se mě. Kývl jsem na souhlas. Sir Alexandr si ke mně přisedl. Chvílemi bylo přátelské ticho, oba jsme pozorovali obvyklé deník na nádvoří. 

V hlavě se mi začaly tvořit otázky. Byla to první pořádná příležitost, kdy jsem se mohl dozvědět něco o své bývalé společnici. Samozřejmě nějaké příležitosti se během těch pár dní naskytlo, ale nikdy se pro to nezdála být ta vhodná chvíle. I teď jsem nevěděl, jak vhodně začít toto zjevně choulostivé téma. Elizabeth tvrdila, že se toho tady o ní určitě spoustu dozvím, ale zvěsti o hrozbě povstání zjevně zastínily veškeré místní drby. 

„Je vám něco?” zeptal se mě sir Alexandr. „Ne, jen přemýšlím” odpověděl jsem rozpačitě. „Nechte mne hádat, jde o Elizabeth, že?” jeho otázka mě zcela zaskočila. „Jak…?” „Ale prosím vás,” zasmál se bodře, „každý, kdo má oči, přece vidí, jak se na ní koukáte.” Musel jsem zrudnout, protože jeho smích byl ještě hlasitější než předtím. „Ale prosím vás, vždyť o ní vlastně vůbec nic nevím,” snažil jsem se zachovat si důstojnost. „A chtěl byste o ní něco vědět?” nečekal ani na odpověď a vrhnul se do vyprávění. „Víte, ona je taková záhada. Myslím, že jí bylo asi šestnáct, když k nám přišla. Přitáhli jí sem stráže. Víte tehdy byla jako utržená ze řetězu. Jak jsme potom zjistili, matka jí zemřela hned po porodu a o otce přišla v raném dětství také. Když přišla o oba rodiče, sešla na špatnou cestu, jestli to tak můžu říct. Připojila se ke skupině lapků, kteří jí začlenili do svého kolektivu. Využívali jí při svých loupežných akcích. Byla malá a mrštná, protože když k nim přišla, mohlo jí být asi deset let. 

Když přišla k nám, byla nemytá a neupravená. Jak už jsem říkal, k nám na hrad jí přivedli stráže v řetězech poté, co jí její loupežničtí kumpáni nechali na pospas přesile, když se jim hodně nevyvedlo jedno násilné přepadení.” „Tomu nevěřím,” musel jsem mu skočit do řeči. Nedokázal jsem si tu krásnou, schopnou a očividně velice oblíbenou dívku představit jako nějakou krvežíznivou fúrii přepadávající nevinné pocestné. „Ne, vážně. A to není všechno, ze začátku byla hodně vzpurná a divoká. Všichni čekali, že jí lord pošle rovinou do hladomorny nebo na pranýř. On v ní však viděl jen přestárlé dítě stižené nepřízní osudu. Snažil se jí všelijak pomoci. Se začátku byla vzdorná a pokoušela se utéct zpátky ke své tlupě. Po nějaké době si ale asi uvědomila, co všechno jí pocestný život nabízí a o kolik by přišla, kdyby jí lord nenabídl pomoc. Bylo vidět, že mu je doopravdy vděčná. Lord se postaral, aby se jí dostalo patřičného vzdělání.” „Jak to, že ale tak dobře ovládá všechny ty zbraně?” skočil jsem siru Alexandrovi svou otázku do řeči. „To si prosadila ona, nebo vlastně, ona nějaké zbraně v ruce už předtím samozřejmě držela a dýku by dokázala vrazit člověku do zad už ve dvanácti letech. Byla strašně neodbytná, neustále chodila do kasáren a přemlouvala lorda, aby se mohla učit bojovníkem jako by byla chlapec. Pokud jednom nepříjemném incidentu jí to nakonec lord dovolil. Zjevně si myslel, že nadělá méně škody, když bude pečlivě vzdělaná i v této oblasti. A jak se ukázalo, udělal moc dobře.” Po tomto vyprávění se rozhostilo krátké ticho. Nevěděl jsem, co říct, a tak jsem seděl a čekal. Sir Alexander už ale ve svém vyprávění nepokračoval. Za chvíli vstal a pomalu odešel. Já jsem zůstal ještě chvíli sedět na slunci a pokoušel jsem se všechno vstřebat.