Rozsudek
Crrrrrrrrrrrr.
Nesnáším ranní vstávání. Nesnáším tu chvíli, kdy ještě spíte, ale jste už natolik vzhůru, že si uvědomujete, že prostě z té měkké vyhřáté postele musíte vylézt. Crrrrrrrrrrrr, ozval se znovu budík. Vždyť už lezu, blesklo mi hlavou a doopravdy jsem se začal hrabat z postele. Připadal jsem si jako úplnej cvok. Byly přece prázdniny. Měl jsem ležet v posteli a užívat si volna nebo jsem se měl už dávno probudit a jít si zaběhat a ne se budit drnčením nesnášeného budíku.
Jenže… Spolek rozhodl, že je čas mě znovu zkontrolovat a tak jsem se musel dostavit na soukromou schůzku. (I když ta schůzka nebude asi tak soukromá, když tam budou představitelé Spolku, mí rodiče, psycholožka a bůh ví kdo další). Někomu nezasvěcenému by to asi přišlo divné, ale já si už zvykl. Provedl jsem každodenní rituály, jen jsem si nedal zas tak velkou snídani. Počítal jsem s tím, že bude Spolek chtít provést obvyklé testy a na ty se hodilo nebýt po jídle.
Okolo osmé hodiny jsme ještě s rodiči vyrazili do hlavní budovy Spolku. Člověk by řekl, že je budu všechny nenávidět, že budu nenávidět ten dům, ty pravidla, ty lidi a ty jejich odporné tváře, ale já cítím spíš odevzdanost než nenávist. Jsem neutrální bod v bouři emocí. Už jsem si do jisté míry zvykl na to, jak řídí každý můj krok. Ano nesnáším to, ale má povaha mi pomáhá to přejít mlčky. Jako by se nic z toho netýkalo mě. Nebo spíš jako bych byl nestranný divák pozorující, jak se ty hrozné věci dějí někomu jinému.
Od našeho domu k budově Spolku to je jen pár stanic tramvají. Je to trochu znepokojující si uvědomit, jak blízko je vlastně Spolek. Jako malého mě to děsilo. Vždyť jsem vlastně nikdy nebyl v bezpečí. Ano, měl jsem domov a do jisté míry i hodné a aspoň trochu milující rodiče, ale to vědomí, že lidé, kteří ovládají každý můj krok, kteří rozhodují, co smím a co nesmím, ti, kdo jsou informováni o každém mém mrknutí, ti, kdo určí, jak dlouho bude ještě trvat můj život a mají moc mi ho v dalším okamžiku vzít, jsou tak blízko. Teď mi to přijde už jen znepokojující.
Zatímco mi hlavou běží takovéhle myšlenky, vystupujeme před honosnou a mně dobře známou budovou. Vypadá jako sídlo nějaké starobylé banky a člověka by ani ve snu nenapadlo, co se tam doopravdy odehrává. Vystupujeme po mramorových schodech a mně po zádech přejíždí mráz. Tohle je jedna z těch věcí, na které si nezvyknu nikdy. Toho strachu se nikdy nezbavím. Někomu jinému by to možná přišlo pochopitelné a nepovažoval by to za nic mimořádného, že se bojím, ale mně to vždy přišlo zvláštní. Můj mozek se dokázal vyrovnat s tolika hroznými a děsivými věcmi, že nedokážu pochopit, proč nedokázal zazdít i ten instinktivní pocit strachu, který mě zaplaví pokaždé, kdy se přiblížím k této napohled okouzlující budově.
Za těžkými zdobně vyřezávanými dveřmi na nás už čeká jeden z mladých příslušníků Spolku. To, že se jedná o člena Spolku, poznám okamžitě. Má na hrudi připnutý odznáček se zlatě vyobrazeným znakem Spolku v červeném poli. Mladík nás jako vždy odvádí do podzemních prostor pod vstupní halou. Ty prostorné místnosti bez oken moc dobře znám. Je jich hned několik. Nejdříve procházíme úzkou chodbou, ze které vede několik zavřených dveří.
Přestože jsou zavřené, přesně vím, co je za nimi. Jsou za nimi malé místnůstky plné různých přístrojů a laboratorního náčiní. Ty malé místnůstky znám moc dobře. Pokaždé, když přijdu na další schůzku, tu strávím spoustu času na různých testech.
Teď ale jdeme chodbou dozadu a ještě než nám mladý člen Spolku otevře kovové dveře, vím, co je za nimi. Je tam velká podzemní místnost s lavicemi a velkými křesly uprostřed. Trochu mi tahle místnost připomíná soudní síň z Harryho Pottera. Akorát ty křesla nemají připevněné okovy. Jsem si ale jistý, že kdyby se Spolek rozhodl, že je k těm křeslům chce někdo přidělat, tak se ty řetězy rozhodně někde najdou. Já jsem na těch křeslech seděl už několikrát a není to něco, co bych chtěl opakovat. Bohužel mi je ale jasné, že tomu teď není vyhnutí. V místnosti už je několik desítek lidí. Doopravdy to je jako vystřižené z knihy Harryho Pottera.
Dostanu pokyn a sedám si na jedno z mohutných a zatraceně nepohodlných křesel. Jen tiše sedím a čekám. Nejvyšší představený Spolku, který je zde přítomný, sedí na polstrované lavici přímo naproti mně. Zvláštní je, že jsme šli rovnou sem. Obvykle jsem nejdřív závěšený asi hodinu v těch malých místnůstkách, které jsme míjeli cestou sem. Obvykle mi tam nejdříve provádějí všechny možné testy, jak fyzické tak duševní a pak jdu teprve na doopravdickou schůzku. Dnes to ale vypadá jinak.
„Zdravím tě Danieli,“ promluvil konečně nejvyšší představitel Spolku. Snažím se tvářit zdvořile. Je to zvláštní. Všichni se snaží být ke mně zdvořilý a potom sedím dvě hodiny připojený na spoustu nepříjemných a dost znepokojivých přístrojů a nikdo se mě neptá, jak se cítím a rozhodně nikoho nezajímá, co si o tom myslím.
„Dnes se nemusíš účastnit žádných testů. Jsi tu dnes kvůli něčemu jinému.” Jeho slova mě znepokojující ještě víc.
„Jsi tu proto, Danieli, protože jsme dospěli k rozhodnutí, že už jsi dost starý na to, abychom mohli pokročit k dalšímu kroku výzkumu.” Při těchto slovech se mi téměř zastavilo srdce. Moc dobře vím, co je další krok výzkumu… je to má smrt.