Půlnoční knihovna

Mám udělat úvahu na Půlnoční knihovnu, ale vůbec nevím kde začít.
V hlavě mám tolik myšlenek a dojmů. Asi začnu kapitolami. Už jen to, že první kapitola začíná slovy, cituji:
Devatenáct let předtím, než se Nora rozhodla zemřít, seděla v teple skromné knihovny školy Hazeldene v Bedfordu….

Nevím, ale fascinovalo mě to. Navíc, čím víc jsem se začítala do děje, tím víc jsem chtěla číst dál. Tedy vlastně ne, chtěla jsem přestat, zavřít knihu a myslet na něco jiného. To ale nešlo, nedokázala jsem přestat myslet na to, kam vyústí příběh obyčejné ženy s neobyčejnou smůlou.
Knihu jsem dočetla mimořádně rychle, pořád jsem doufala, že ten další život bude už ten pravý. Po chvíli mi však začalo docházet, že ten život možná nenajde.
Když se nad tím člověk, ale aspoň na chvíli zamyslí, pokud by ten život našla, ztratila by Půlnoční knihovna smysl. (Nebo možná ne a já to celé pochopila úplně špatně…)

Než se, ale posunu dál, myslím, že bych měla své tvrzení vysvětlit. Podle mého názoru slouží Půlnoční knihovna k tomu, aby člověk pochopil svůj život, aby si uvědomil, nejen co pokazil, ale také to, jak se to dá napravit.

Dále zpracování a podání celého děje mě dost zaujalo. (A navíc autor používá stejně jako já, velmi často souvětí o mnoha větách…)
Rozhodně jsem se už někdy zmínila, jak snadno se rozbrečím a abych se přiznala… nad kocourkem Voltýskem mi opět ukápla slza. 

Proto bych se tu ještě chtěla zmínit o jedné věci.
Půlnoční knihovna mě nejen zaujala, ale i mi ukázala nový úhel pohledu na smrt. (Teda spíš, další úhel pohledu jiných lidí na smrt..)