Přítel
Bylo ráno 13. 7. a já si šel zaběhat. Mí spolužáci si určitě ještě lebedili v postelích a užívali si to, že nemusí jít do školy. Mně ale prázdniny nic nemění. Ráno vstanu a jdu si zaběhat, pak se učím (ve škole nebo doma), pak mám každý třetí den povinné sezení u psycholožky a pak mám zbytek dne rádoby volný, ale je to jen rádoby. K psycholožce chodit musím. Předstírá, že ji zajímá, co si myslím, ale je to jen hra. Je to hra, kterou rozehrál Spolek a kterou musím dohrát já a ostatní pěšáci v jeho područí. Ty sezení mě štvou asi nejvíc. Dohání mě k zuřivosti tím svým falešně přeslazeným úsměvem a tím, jak se až přehnaně zajímá o mé pocity jako by snad na nich záleželo. Vybíhám ven a v hlavě se mi honí deprimující myšlenky.
Je to zvláštní, k všeobecnému překvapení mám spíš veselou povahu. Tyhle chvíle plně truchlivých myšlenek mě přepadávají jen zřídka. Vybíhám do prázdného parku a nad hlavou se mi honí mraky. Začíná mrholit. Nevadí mi to, venku je teplo a chladivé kapky stékající mi po kůži jsou příjemné. Zaslechnu neznámí zvuk. Rozhlížím se a vidím kluka asi mého věku. Je to divné, obvykle tu takhle brzo nikdo není. Zpomaluji dnes nemám náladu na nečekaná seznámení. Pokračuji po cestě krokem. Už jsem od něj jen pár metrů a dochází mi, že není tak neznámí. Znám ho z hodin chemie. Sedí úplně na druhé straně třídy. Vlastně ani nevím, jak se jmenuje. Už jsem téměř u něj a uvažuji, jestli ho mám pozdravit nebo radši ne. K mému překvapení se na mě podíval a pousmál se. Ještě víc mě zarazilo, že to byl on kdo pozdravil mě. Obvykle něco ve mně lidi odrazuje od hovoru se mnou.
Vlastně to je ironie. Já mám rád lidi, vlastně miluji něčí společnost, ale zároveň nesnáším seznamování a loučení. Celý můj život je vlastně plný ironie a protikladů. Nejsem si jistý jak mám odpovědět, tak se usměju a taky ho pozdravím. Oba se zastavíme asi metr od sebe. Cítím se rozpačitě a nevím, jestli se mám pokoušet začít konverzaci nebo ne. „ Chodíš běhat za každého počasí, že?” ptá se mě s úsměvem ten skoro neznámí kluk. „Jo,” odpovídám nejistě, „ale tebe jsem tu ještě neviděl?” „No, já sem chodím často, ale málo kdy si mě někdo všimne.” Nejistě se usmívám, nevím, jak na tohle odpovědět. Kývnutím hlavy mi naznačuje, že nemá smysl stát takhle v dešti, vyráží po pěšině opačným směrem než ze kterého jsem přišel. Nejistě jdu za ním a jsem zvědavý, co bude následovat. „ Slyšel jsem o tobě pár dost zajímavých drbů.” Promluvil po chvíli chůze. „No, lidi toho napovídají hodně,” odpověděl jsem nejistě. „Jo, to je pravda,” rozesmál se můj společník hlasitě.
I já se začal usmívat. Ten kluk mi byl sympatický, měl příjemný hlas a sytý přirozený smích. „Mimochodem já jsem Nick” konečně se představil můj průvodce. „Těší mě. Já jsem…” „Já vím kdo, jsi ty jsi Daniel Wilson.” „Jo, to jsem já a radši se neptám, jak ses o mně doslechl.” Znovu se zasmál a já si uvědomil, že se směju s ním. Špatná nálada mě přešla a takovéhle bezvýznamné žvanění mi vyhnalo z hlavy chmurné myšlenky. Bylo to zvláštní, ale za těch pár minut mě tenhle mně neznámí kluk dokázal rozesmát častěji než má rodina za půl roku. „Přestává pršet„ poznamenal Nick. „Jo asi je čas, abychom se rozloučili ” odpověděl jsem ironicky. K mému překvapení mi odpověděl zpola žertem zpola vážně „Jo, asi máš pravdu, už bych měl jít domů. Úkoly čekají. Müller nám zase naložil hromady opakování.”