Předmluva
Rád bych vám vyprávěl příběh o nejnebezpečnějších, ale i nejzajímavějších chvílích svého života. Tento příběh začíná dávno v minulosti, v dobách, kdy se pocestní museli bát přepadení, kdykoli opustili bezpečí svých domovů. Musíte se spolu se mnou vrátit do doby rytířů a králů, válek a utrpení. Byl jsem tehdy mladý a naivní. Myslel jsem si o sobě, že jsem ten jediný, kdo dokáže spasit svět. Zrovna jsem tehdy ukončil své studium na škole pro budoucí rytíře. Čekal jsem na dobrodružství.
Jel jsem po cestě zahalené mlhou v ponurém lese, do kterého se normální lidé báli vkročit. Vtom jsem zaslechl výkřik. Byl to mužský hlas naplněný bolestí. Neváhal jsem ani chvíli, pobídl jsem koně do trysku a vyrazil za zvukem. Když jsem dojel na mýtinu strnul jsem, bylo už pozdě….
Uprostřed mýtiny stál mohutný košatý dub a pod ním byl malý tábor. Uprostřed něj stála mladá dívka asi mého věku. Byla vysoká a velmi krásná. To, co k ní však přitahovalo pohled ještě víc než její spanilost, byl dlouhý luk, který držela uvolněně v levé ruce. Za zády jí vyčuhovaly z toulce černě opeřené šípy a u pasu (mimochodem velmi štíhlého s ladnou křivkou) měla přidělaný meč s dýkou. Meč měla v poměrně obyčejné, přesto však překrásné pochvě. Jílec i záštita byly dokonale propracovány a i jílec dýky vyzařoval eleganci.
Kolem ní leželo v půlkruhu asi tucet mrtvých mužů. Byli nemytí a neučesaní, v potrhaném oblečení a s neumělými, zrezivělými a zanedbanými zbraněmi. Na první pohled to byli lapkové. Z hrudníků a ramenou jim trčeli šípy. Některé z nich se zlomily, když muži dopadli na zem. Znovu jsem se překvapeně podíval na dívku.
Byl to natolik bizarní pohled, že jsem si chvíli myslel, že se mi to zdá. Nechápal jsem, jak žena dokázala zabít tolik mužů. Nevěděl jsem, jak se mohla jen naučit zacházet s lukem. A kde vzala zbraně. V našem království platil nepsaný zákon, že ženy nosit zbraně nesmí. Ženy byly od toho, aby se staraly o domácnost, od toho, aby rodily a vychovávaly děti, od toho, aby poslouchaly své muže a pány, ne od toho, aby si dokázaly během pár minut přivlastnit cizí život.
V době, kdy se mi tyto myšlenky honily hlavou, se dívka pomalu otočila ke mně… Strnul jsem a napřímil se. Bylo to poprvé, kdy jsem se jí podíval do očí. Měla je překrásné, zářivé a hluboké. Její oči byly světle modré, ale i přes jejich krásu z nich vyzařovalo odhodlání, divokost a smrt. Byly to oči divoké šelmy, lovce pátrajícího po kořisti. Pak mi oči sklouzly k jejím rtům. Její rty byly stejně překrásné jako její oči. Byly světle rudé a skřivené v mírném úšklebku. Kolem hlavy jí v mírném vánku poletovaly zářivě zlaté vlasy, splývající jí z ramenou až do pasu.“Vidím, že jdu pozdě“ řekl jsem pokoušejíc se zachovat si důstojnost…