Pravda
Nevím, co se ještě řešilo. A nemám ponětí, jak jsem se dostal domů. Všechno jako by
pohltila mlha. Sedím na posteli a koukám se do zdi.
Je to zvláštní. Celý život vím, že tenhle den přijde, ale i tak tu sedím a je ze mě troska.
Myslím, že právě tomuhle se chtěl Spolek vyvarovat. Myslím, že tam mají nějakou šílenou
představu, že jsou natolik mocní na to, aby dokázali ovládat a zničit, koho budou chtít.
Myslím, že si myslí, že jakémukoliv odporu předejdou, když jejich oběť bude od začátku
vědět, že jakýkoliv odpor je marný. To je asi důvod, proč jsem věděl, že jednoho dne umřu
jejich rukou, ještě dřív než jsem věděl, jak se zavazují tkaničky.
Spolek se ale mýlil. Přes to přese všechno se má mysl bouřila. Ještě jsem nechtěl ukončit
svůj mladý život. Nevím, co chci. Ale vím, že to chci zjistit dřív, než umřu. Když už musím
umřít, chci aspoň vědět, že těch šestnáct let života mělo nějaký vyšší smysl. Chci poznat
sám sebe. No, není to ironie. Celý život jsem věděl, že zemřu takhle mladý. To byl možná
taky důvod, proč jsem se té představě nebránil. Teď, když už je ale smrt tak blízko, nedokážu
přestat přemýšlet.
Máma mě volá k večeři. No, není to skvělé. Jen tak mi oznámí, že se můj život blíží ke konci
a máma mi jako útěchu udělá k večeři moje oblíbené jídlo. Bože, kam jsem se to dopracoval.
Přesto, jak strašně moc se mi na večeři nechce, musím se přece ale zachovat jako poslušný
syn a sejdu dolů. Jak jsem si myslel, rodiče sedí u stolu, jako by se nic nestalo. Na stole jsou
moje oblíbené ovocné knedlíky a já si jsem jistý, že mi rodiče prodlouží večerku.
A taky, že jo. Tomu by člověk nevěřil, moje večerka se prodloužila asi o hodinu a půl, no není
to super?
„Jak se cítíš?” Jak se cítím? To je snad vtip. Co jí na tohle mám odpovědět. Co asi čeká, že
uslyší? Ale maminko, já se mám senzačně. Právě jsem slyšel svůj rozsudek smrti, ale ty jsi
mi udělala moje oblíbené jídlo, tak to je všechno v nejlepším pořádku, ne?
Mé dlouhé mlčení zjevně znervózňuje nejen mou mámu, ale i tátu.
„Musíš pochopit, že jsme to takhle nechtěli.”
„Tak vy jste to takhle nechtěli! Tak to mi pověz, jak jste to chtěli! Už od mého narození
slyším: Užívej si život, dokud můžeš. Nebo třeba: Neboj se, už jen pár let a budeš to mít za
sebou. Po všech těch letech neustálého připomínání toho všeho mi řeknete: my to tak
nemysleli?”
Po mém hlasitém výbuchu je nepřirozené ticho. Mámě se lesknou oči slzami. Táta oproti
tomu vypadá klidně a vyrovnaně. Jsem si dost jistý, že si tohle všechno „naplánoval“
dopředu.
„Vím, že jsme o tom nikdy pořádně nemluvili, a proto spoustu věcí chápeš zkresleně.” Jeho
slova mi na chvíli vyrazila dech. Tak já to chápu zkresleně?
„Byla chyba ti nikdy nevyprávět ten příběh…
Když ses narodil, byli jsme já i tvoje matka velmi mladí a nevěděli, co si počít. Celý život
jsme žili pod nátlakem Spolku, a proto jsme se jejich příkazy řídili i po tvém narození. Nikdy
jsme ti nechtěli ublížit. Milujeme tě celým srdcem.”
Nevím, co na to říct. V hlavě mám plno myšlenek. Můj otec naštěstí neplýtvá časem. Je
zjevně odhodlaný vypovědět mi celý ten dlouhý a asi smutný příběh mého narození.
„Já i tvoje matka jsme vyrůstali pod vládou Spolku. Nevím, jestli to víš, ale Spolek není jen
tak nějaká organizace. Spolek je společnost mocných a nebezpečných lidí, kteří si pečlivě
hlídají svá tajemství. Spolek kontroloval a stále pečlivě kontroluje životy všech lidí, kteří s
ním mají něco společného. Rozhoduje o jejich životech a plně je ovládá. S tvou matkou jsem
se setkal na jednom ze schromáždění. Zamilovali jsme se do sebe. Oba jsme byli mladí a
dělali jsme chyby. Začali jsme se tajně scházet. Pokaždé, když se nám na chvíli podařilo
uniknout pozornosti a kamerám Spolku, někde jsme se sešli a trávili spolu veškerý volný čas.
Takhle jsem se scházeli skoro dva roky, když mí rodiče dospěli k názoru, že je načase najít
mi životní družku. Nezajímalo je, kdo se mi líbí nebo koho si chci vzít.
S tvou matkou jsme zjistili, že nám náš vztah naši rodiče nikdy neschválí. Byli jsme zoufalí.
Pak už to šlo rychle z kopce. Nejen že Spolek přišel na naše tajné setkání, ale tvoje matka
zjistila, že čeká dítě. Nevěděli jsme, co si počít. V ohrožení byl nejen tvůj život, ale i náš.
Spolek trestá neposlušnost tvrdě.
Nakonec to ale dopadlo úplně jinak. Úplnou náhodou Spolek odhalil v tvém organismu zcela
neznámou látku. Po všemožných testech rozhodli, že se já a tvá matka smíme vzít. Bylo to
úžasné, ale zároveň to bylo děsivé a skličující. Od tohoto okamžiku nás Spolek střežil jako
oko v hlavě. Bez jeho vědomí jsme neudělali ani krok. A těsně před tvým narozením rozhodli
o tvém osudu. ”
Po tomto převelice dlouhém vyprávění jsem nevěděl, co říct ani co dělat. Jak se mám
zachovat? Celý život jsem žil ve stínu smrti, ale nikdy jsem se nedozvěděl celou pravdu, jak
to vlastně začalo.