Pan Bačkora

Jdu chodbou, všude je šero a ticho. Rozhlížím se a doufám, že mě nikdo nepotká. Zahýbám doprava a stojím před velkými dubovými dveřmi s pozlacený kováním. Zhluboka se nadechuji a otevírám ty překrásné dveře. Vstupuji do místnosti obrovských rozměrů s krásnými vysokými okny a vysokým klenutým stropem. Vypadá jako taneční sály, ve kterých se dříve pořádaly slavné bály s krásně oděnými šlechtici, obrazy v pozlacených rámech a krásnými svícny s dlouhými svícemi. Tento sál, ale není plný ani šlechticů, ani obrazů, ani čarokrásných svícnů. Je zaplněn různě velkými policemi. V tom jedním oknem pronikne měsíční paprsek a jeho svit dopadne na jednu z polic. Z úžasem si uvědomuji, že na policích leží obrovské kosti i malé kůstky. Pomalu se rozhlížím a se zájmem si prohlížím obrovské a prazvláštní lebky záhadných tvorů. Pomalu kráčím do nitra tohoto záhadného sálu plného pozůstatků pradávných vládců této planety a představuji si, co tak hrozného se muselo stát, aby tito tvorové zemřeli spolu se svými druhy a zanechali zde jen tyto kosti. Mezitím, co se mi takové myšlenky honí hlavou, dojdu až doprostřed sálu. V tom slyším údery kostelních hodin. Odbíjí půlnoc. Měsíční paprsek osvítí střed místnosti a já podlehnu nutkání a stoupnu si  přímo do měsíčního svitu. Vtom se celý svět zatočí. A já padám a padám a padááám. Když konečně dopadnu, podlamují se mi kolena. Pomalu vstávám ze země a rozhlížím se okolo sebe. Rázem nadskakuji leknutím, vedle mě stojí podivný tvor. Má velké přátelské oči, obrovskou hlavu a usměvavou tlamu. Když si ho prohlížím dochází mi, že vypadá asi tak, jak by mohli vypadat tvorové, jejichž kosti jsem viděla v tom velkém sále. „Ahoj,” promlouvá náhle ten dinosaurus. „Ty mluvíš?” vykřiknu vyděšeně i překvapeně zároveň. „No to se ví,” odpovídá a pokračuje: „a ty taky mluvíš, tady mluví všichni.” „Kdo všichni?” vydechuji polekaně, představujíce si příšery z dávných dob, jež mají už dlouhá tisíciletí ležet pod zemí. „No mí přátelé a příbuzní a ještě pár dalších,” odpovídá dinosaurus. „A kdo vlastně jsi?” ptám se ho zvědavě. „Říkají mi Beran, to protože jsem prý tvrdohlavý jako beran.” „A z jakého jsi druhu?” ptám se dál. „Jsem Triceratops,” oznamuje hrdě Beran. Vtom se ozývá něco jako sloní troubení. Beran sebou škubne a rychle vysvětluje: „to je signál, že máme jít do školy.” „Do školy?” divím se. „Jo,” stěžuje si Beran. „Někteří učitelé nám dali pokoj, když se teď kolem motají ti odporní Teropodi. Jen náš učitel tělocviku pořád trvá na pravidelných hodinách, přitom sám s námi necvičí, jen na nás pokřikuje a při tom sedí ve svém vyhřívaném rybníčku. Říkáme mu Bačkora, protože z toho věčného cachtání se v teplé vodě mu zjemněla kůže na nohou a když jde na břeh, musí si nazout ohromné chlupaté bačkory.” To mě zaujalo a tak ho žádám, abych mohla jít s ním. „Tak pojď,” bručí a pak ještě dodává, „ale pak neříkej, že jsem tě nevaroval.” Těžkopádně se otáčí a míří směrem odkud se ozvalo ono podivné zatroubení. Když dojdeme na místo, vidím okolo třiceti dinosaurů různých druhů, barev i velikostí. Vedle tohoto hloučku stojí obrovitánský Brontosaurus v jasně růžových, obrovských a příšerně chlupatých bačkorách. Hned mi dochází, že to je „pan“ Bačkora a ten hlouček jsou jeho žáci. „Berane!” zahřmí jeho hlas: „už za…” Větu nestačí doříct neboť ho přerušuje řev. „To jsou Teropodi UTÍKEJTE!” zakřičí někdo. Nastává zmatek. Na mě se najednou řítí hroziví dinosaurus černé barvy. Už mu vidím do odporného chřtánu. Vyděšeně vykřikuji… Pak zcela vyděšená vyskakuji z postele. To vše byl jen sen. Dochází mi a s tím zjištěním mi padá kámen ze srdce.