Pomáhejte přírodě

O víkendu jsem šla na procházku do přírody. Užívala jsem si krásnou jarní přírodu plnou rozkvetlých květů. Po chvíli mě ale něco začalo strašně štvát. Ve spadaném listí se tu a tam zaleskla hliníková plechovka od energetického nápoje nebo ve větvích keře zašustil igelitový pytlík.
Je škoda, že i v tak „zapadlém“ místě se najde tolik odpadu. Že v lesích mého dětství se mezi květy, houbami, keři a mraveništi povalují ledabyle odhozené odpadky.
Takové myšlenky se mi kupily v hlavě, až z nich začal klíčit nápad: rozhodla jsem se, že pokud chci, aby se mé lesní procházky staly opět dokonalými, budu s tím něco muset udělat sama a nečekat na zázrak.

Ani byste nevěřili, kolik odpadu se dá najít, když ho člověk hledá. Vyzbrojena telefonem a velkým odpadkovým pytlem jsem vyrazila do boje s odpadky. Bylo to mnohem zajímavější, než byste čekali. Hned po pár krocích jsem (po několika igelitových pytlících) objevila už ze tří čtvrtin zarostlou holínku. Trvalo chvíli, než se mi ji podařilo celou vydolovat. Když už byla celá v mém pytli, musela jsem konstatovat, že jsem si možná měla vzít trochu větší pytel. (To jsem netušila, co mě ještě čeká.)

Většina mé cesty proběhla bez nějakých zajímavých událostí či nálezů, a proto to možná trochu urychlím. Na konci pak pro milovníky čísel shrnu, kolik jsem čeho našla. To ale odložím na později.
Jak jsem už říkala, moc zajímavých věcí jsem z počátku nenacházela, snad nějaké plechovky nebo igelitové pytlíky, ale nic mimořádného. Těsně před půlkou jsem, ale objevila několik velkých plastových „kusů z plachty“ (nevím, co to bylo a přesnější popis mne nenapadá). Byly velké necelý metr čtvereční a několik jejich částí bylo pod asi pěti centimetrovou vrstvou jehličí a větývek. Po tom, co jsem konečně vysvobodila jeden kus a ten uložila do svého téměř plného pytle, objevila jsem další…

Někde těsně před půlkou jsem objevila něco, co mě z jakéhosi důvodu pobavilo. Původně jsem si myslela, že je to krabička od cigaret. Když jsem ale přišla blíž a dokázala jsem přečíst nápis na krabičce, přišlo mi to legrační a ironické. Stálo tam:  „Kouření zabíjí- přestaňte nyní…“

V půlce cesty jsem si už začala říkat, že jsem si neměla brát pytel jeden, ale aspoň tři. Jen tak tak jsem dokázala udržet po okraj přeplněný pytel. Ani nevíte, jak rychle se poroučela moje morálka, když jsem objevila rozmočenou krabici a květináč. (Ano květináč, ne žádný malý květináček na bylinky, co pěstujete na balkoně, ale asi středně velký květináč! ). S oběma rukama plnýma jsem vyrazila k domovu. Byla jsem odhodlaná nerozhlížet se ani vlevo, ani vpravo. Už jsem neměla kam odpad dávat, a proto jsem ho radši nechtěla ani vidět.

Mé zoufalství se prohloubilo, když jsem zahlédla další kus odpadu. Moje svědomí mi bohužel nedovolilo jít dál. Tak se do mého po okraj plného pytle musela vtěsnat rukavice, ponožka a ta předpovídaná krabička od cigaret.

Naštěstí druhá polovina mé výpravy nebyla tak úspěšná a krom několika obalů od bonbonů a jiného drobounkého odpadu jsem nic nepotkala až do….
Těsně před cílem jsem narazila na dvoulitrovou flašku Braníka. Moje morálka už asi od půlky cesty byla v kýblu s vážným úmyslem navštívit Hliníka v Humpolci a zpola prázdný Braník ji rozhodně nepřivedl zpátky. Doopravdy jsem začala uvažovat o tom, že svůj mobil použiju a zavolám si posily. Moje hrdost a odhodlání však zvítězily a já těch posledních pár desítek metrů horko těžko dovlekla odpad před dům.

Už zbývala jen poslední věc. Zbývalo ten odpad roztřídit. Během třídění jsem si pečlivě dělala poznámky a tady jsou: Během mé kilometr a půl dlouhé procházky, kdy jsem sbírala pouze odpadky viditelné z cesty, jsem nasbírala celkem asi 61 kusů odpadu, z čehož bylo asi 40 kusů plastu.

Jen tak pro zajímavost, našla jsem 1 rukavici, 1 ponožku, 6 plastových kelímků, 1 botu, 1 květináč, 1 rozpadlou bednu, 3 pet lahve (včetně toho nešťastného Braníka) a 7 plechovek (6 z nich bylo od energetických nápojů). Zbytek byly neidentifikovatelné cáry čehosi, které letěly rovnou do směsi a různé pytlíky, sáčky a obaly.