Dýka a jed
Kapitola třetí
Takže to je to jméno, které jsem tak dlouho neznal. Elizabeth, překrásné jméno pro překrásnou dívku. Nebo možná ne. Tehdy jsem si to ještě neuvědomoval, ale Elizabeth už dlouho před naším seznámením nebyla dívkou, byla mladou ženou se srdcem i schopnostmi rozeného válečníka, s krásou a elegancí hodnou královny a s povahou milé společnice, ženy či matky. Ale to ještě hodně předbíhám.
„Jistě lorde Arture, ale vy se jimi nikdy nedáte vyvést z míry.“ Elizabetina odpověď lorda zjevně neurazila. Lord Artur po její odpovědi propukl v hlasitý smích. Měl velmi příjemný hlas a jeho smích rozvibroval velkou síň. Pár starších mužů se k němu přidalo a hrnuli se k Elizabeth. Obklopili ji, objímal ji a mluvili jeden přes druhého. Na chvilinku se mi podařilo zachytit její pohled. V očích jí zůstala její divokost, ale ten neustále přetrvávající smutek v nich z velké části nahradila radost tak silná jakou jsem u ní doteď neviděl.
Po chvíli všeobecného veselí si jeden z mužů všiml mé maličkosti. Na chvíli zavládlo nepříjemné ticho. Cítil jsem na sobě desítky očí. Neměl jsem zdání, jak se zachovat. Má společnice mi nedala žádné pokyny a množství informací, které se mi z ní podařilo vymámit, bylo žalostné.
„To je William. Dělal mi společnost posledních pár dní. Potkal mě chvíli po tom, co mne napadli lapci.“ začala vysvětlovat mou zjevně nevyžádanou přítomnost Elizabeth. Okolo stojící muži si začali vyměňovat významné pohledy. Bylo zjevné, že je pár věcí, které se jim na Elizabetině vysvětlení nezdá. Pár posměšných pohledů cílených na mou osobu mi dalo jasně najevo, co si o mně většina z nich myslí.
„Ty že jsi potřebovala jeho pomoc?“ Otázka jednoho z přítomných mne téměř urazila.
„Neřekla jsem, že jsem potřebovala pomoc, jen jsem podotkla, že se ke mně připojil po tom, co mě napadli lapci.“ Cítil jsem se špatně. Nejen, že to všechno bylo nesmírně trapné, ale navíc jsem si připadal jako neschopný holobrádek.
Po chvíli se na mne naštěstí zapomnělo. Lord Artur nás ochotně přizval k velkému stolu v čele síně. Elizabetin příchod se stal zjevně senzací a důvodem k oslavám. Velkou síń naplnily veselé hlasy a smích. Lord Arthur dal pokyn služebnictvu, a to začalo nosit na stůl další a další chody. Zábava se rozjela v plném proudu. Několik mužů přineslo loutny a píšťaly. V doprovodu mnoha hlasů spustili veselou melodii. Medovina a víno tekly proudem. Několik lidí se dalo do veselého tance a i mě opustila nedávná rozmrzelost. Zlobit na Elizabeth jsem se mohl zítra, teď byl čas se smát a veselit.
Lidé začali vstávat ze židlí s jasným úmyslem odsunout stoly a uvolnit místo pro tanečníky. Vyskočil jsem, abych jim pomohl a omylem jsem vrazil do Elizabeth, která právě upíjela víno ze své po okraj plné číše. Víno se jí rozlilo na šaty a stékalo na podlahu. Naštěstí již bylo od vína mnoho lidí a jen málokdo měl ještě čistou hlavu, takže si této drobné nehody nikdo nevšiml.
Elizabeth zamumlala něco o tom, že se musí jít převléknout a nenápadně se vytratila ze síně. Měl jsem podezření, že je to spíš jen výmluva, aby mohla dřív opustit slavnost. Přišlo mi, že po tolika dnech strávených o samotě v lesích jí velká pozornost tolika lidí není příjemná. Já jsem se rozhodl ještě chvíli zůstat. Smál jsem se s ostatními a brzy se i rozpačitost a ostych vytratily.
Ve chvíli, kdy to ale začalo vypadat, že veselý je už moc a mnoho lidí už si ani neuvědomuje co dělá, jsem se rozhodl také odejít. Venku na chodbě jsem potkal postaršího sluhu. Zeptal jsem se ho, kde bych mohl strávit noc. Sluha mi vysvětlil, jak se dostanu do jednoho z pokojů pro hosty, bylo ale vidět, že nemá čas ani náladu mne tam doprovázet. Rozhodl jsem se, že to snad není problém a vydal se sám studenou chodbou. Louče už dohořely a měsíční světlo procházející okny vrhalo na podlahu dlouhé stíny.
Potácel jsem se chodbou. Byl jsem dost omámený alkoholem na to, aby se mi sem tam zamotala hlava, ale ne dost na to, abych nevnímal své okolí a nedokázal zaragovat.
Byl jsem téměř na konci chodby, když jsem zahlédl postavu v černém plášti. Pomalu otevřela jakési dveře.
Přemohla mě zvědavost a vydal jsem se za ním. Když jsem vešel za ním, uviděl jsem hrůzný výjev. Onen muž se skláněl nad bezvládnou postavou. V rukou se mu zaleskla nefritová dýka.
Neváhal jsem ani chvíli. vytasil jsem svůj meč a bodl. Bezvládné mužovo tělo dopadlo s žuchnutím na podlahu.