Dívka
Kapitola první
Za chvíli měl být východ slunce. Zrovna jsem seděl u potoka, když za mnou přišla. Byly to tři dny od mého ne příliš elegantního příjezdu na mýtinu. Zjistil jsem, že ona dívka je ještě záhadnější než na první pohled vypadá. Podle způsobu vyjadřování jsem poznal, že se jí dostalo poměrně dobrého vzdělání. Odmítla mi však prozradit své jméno a na mnoho mých otázek odpovídala mlčením nebo smutným úsměvem. Jedna z mála věcí, jaké mi prozradila, byl cíl její cesty. Měla v plánu jet do Vestreslotu – hradu na západním pobřeží našeho království. K mému překvapení souhlasila, abych jel s ní. Za těch pár dní mi toho moc neřekla, zato ze mne dokázala vytáhnout mnoho informací a abych byl upřímný, nedá se říct, že by mi její zájem byl nepříjemný. Bylo to už dlouho, co jsem se mohl těšit ze společnosti tak krásné ženy a i přes její tajemství byla skvělou společníci. Z myšlenek mne vytrhl její jemný a melodický hlas.
„Už vychází slunce, měli bychom jet,“ usmála se na mě rošťácky a začala balit a uvazovat na svého koně sedlové brašny. Beze slova jsem se zvedl a vyrazil ke své hnědé kobylce. Za chvíli se už vyhoupla do sedla a mě znovu přepadly úvahy o tom, kdo asi je, jen málo žen umělo jezdit na koni a ty, které to uměly, jezdily na ponících nebo malých mírných kobylkách. Její kůň rozhodně nebyl malá mírná kobylka. Byl to statný bělouš se stejně divokýma očima jako jeho paní. Mě mají obvykle koně či jiná zvířata rádi (to dokazuje i to, že jen málo lidí dokázalo byť jen nasednout na mou kobylku ne menší než většina hřebců), její kůň byl ovšem i nad mé síly a trvalo pár dní, než mi dovolil přiblížit se.
Také jsem nasedl na koně a vyrazil po lesní pěšině za svou společnicí.
„Nevíš jak daleko je Vestreslot?“ zeptal jsem se, pokoušeje se o ledabylý tón. Ohlédla se po mně a já si uvědomil, že jsem se ani snažit nemusel. Dokázala ve mně číst jako v otevřené knize.
„Pokud pojedeme tímhle tempem, za čtyři dny bychom tam mohli být.“ Chvíli jsme jeli mlčky, pak jsem to už nevydržel a zeptal se jí na něco, na co jsem se ptal snad už tisíckrát předtím, ale ještě jsem na to ani jednou nedostal odpověď.
„Proč mi nechceš prozradit své jméno? Pokud nejsi zločinec stíhaný zákonem, nemáš důvod mi ho neříct.“ V zápětí jsem svého komentáře litoval. Co když má pro své chování doopravdy nějaký neblahý důvod. Podívala se na mne s pobavenými jiskřičkami v očích,
„Před zákonem zatím neutíkám, ale baví mě se dívat, jak se snažíš uhodnout mé jméno.“ Její odpověď mě značně zarazila. Nejenže to bylo poprvé, co jsem na tuto otázku dostal alespoň nějakou odpověď, ale zároveň to byla odpověď, kterou jsem nečekal. Soucitně se na mne podívala a k mému překvapení svou odpověď ještě rozvinula.
„Stejně se za pár dní mé jméno i další věci dozvíš. Na Vestreslotu se šíří klepy a pomluvy rychle. A Artur ti o mně určitě…“
Větu však nedořekla. Byla tak rychlá, že jsem si ani pořádně nevšiml, co vlastně dělá. Uslyšel jsem zadrnčení její tětivy a dutý úder, jak se její šíp zabodl do jednoho ze vzdálených stromů. Ozval se polekaný výkřik. “ Pojď sem!“ přikázala neznámému a už v rukou držela přichystaný luk se znovu založeným šípem. Na cestu před námi vyšel postarší muž s prošedivělými vlasy a neupraveným plnovousem, na sobě měl potrhané oblečení a v ruce křečovitě svíral tlustou větev. Rysy v obličeji měl strhané, vypadal hladově a třásl se strachy.
„Odlož tu větev a pojď blíž,“ nařídila mu klidným hlasem. Muž bez zaváhání poslechl a opatrně přistoupil blíž. Dívka mezitím sklonila luk a šíp vložila zpátky do toulce. Prohlédla si neznámého od hlavy k patě a ukázala na zlatý řetízek vykukující u mužova krku.
„Co to máš?“ Napřáhla ruku a muž jí mlčky vložil do dlaně malý zlatý medailonek. Zkoumavě si ho prohlédla, a pak ho bez mrknutí oka otevřela. Chvíli si ho prohlížela, a potom ho beze slova vrátila žebrákovi. Pak se otočila v sedle, rozepnula sedlové brašny a vyndala z nich zabalený balíček.
„Když budete šetřit, chvíli vám vydrží.“ podala balíček zkoprnělému muži. Podala mu svou čutoru. „To ovšem nedávejte té malé. A pokuste se najít si poctivou práci.“ dodala ještě a pobídla svého koně do klusu. Než jsem se vzpamatoval z překvapení, byla už za nejnižší zatáčkou, a tak jsem pobídl koně do cvalu. Uklánějícího a děkujícího muže jsme nechali v prachu za sebou. Když jsem dojel svou společnici, nedokázal jsem potlačit zvědavost. Než jsem stihl vyslovit zjevnou otázku, odpověděla sama.
„Má malou dceru. Nikdo si nezaslouží vyrůstat ve špíně a hladu.“