Den po dni

Druhý den školy není o moc lepší než ten první. Už se normálně učíme, ale to mě neodvádí od myšlenek na to, že se nedožiji konce druhého pololetí.

Sedím v poslední lavici a úplně sám. Po tom co jsem celé prázdniny všechny ignoroval a když už jsem jim něco napsal tak to rozhodně nebylo nic co bych chtěl opakovat a stále se za to stydím, se moji spolužáci chovali jako bych ani neexistoval. Věděl jsem, že jim to nemůžu mít za zlé, ale to, že mě ani jeden z mých bývalých přátel ani nepozdravil mne zranilo víc než jsem čekal. Všichni jako by se snažili být ode mě co nejdál, jako bych snad měl mor nebo nějakou jinou nakažlivou a smrtící chorobu.

Druhou hodinou jsme měli chemii a já jsem si zase seděl na svém obvyklém místečku a snažil jsem se ignorovat nevraživé byť zkoumavé pohledy. Z bezzůčastněného zírání do neznámých dálek mě vytrhl něčí hlas.

„Je tady místo?” Vzhlédl jsem a uviděl Nickův pobavený úsměv. Oněměle jsem přikývl a posunul se aby měl víc místa. Nick se znovu zářivě usmál a posadil se na místo vedle mě. Ostatní si začali šuškat, ale Nick to zjevně ignoroval. Asi jsem měl nějakou poruchu mozku, protože jsem nedokázal v tu chvíli myslet na nic jiného, než na těch několik volných míst v naší třídě a na to že je Nick všechny ignoroval a posadil se na místo vedle mě.

Možná by všem ostatním přišla moje reakce přehnaná a podotýkali by, že je to jen místo v lavici, ale pro mě, zdeptaného a na pokraji zhroucení, to bylo jako zázrak. Myšlenka na mého spolusedícího z chemie mě pronesla jinak příšerným dnem.

Po posledním zvonění jsem napůl zdeptaný vyrážel na oběd. Jo pořád ještě musím chodit do školní jídelny na oběd. Šinu si to takhle s tácem k volnému stolu, když mne z chmur opět vytrhne známý hlas.

„Nechceš si sednout k nám Dane?” Vzhlédl jsem a uviděl jak na mě od jednoho stolu mává Nick. Naproti Nickovi sedí usměvavá dívka. Může být tak o rok mladší než já a Nick. Má lesklé vlasy ustřižené u ramen a oči jasně modré barvy, stejně veselé a milé jako Nickovi. Její obličej je kulatý s plnými rty rozsáhlými do širokého úsměvu. Trochu zdráhavě si sednu vedle Nicka a nejistě se koukám na tu dívku. Jestli je to jeho holka, tak mě musí nenávidět. Tímto směrem se ubírají moje myšlenky.

„Dane, toto je moje sestra Rouzí, Rouzí, toto je Dan, sedíme spolu na Chemii.”No dobře, tak to není jeho holka. K mému překvapení se usmála ještě zářivěji a opětovala můj pozdrav.

„A jak jste se dneska měli?” Její otázka prolomila ledy, Nick se pustil do popisu svého dne. Já jsem za celý oběd prohodil asi tak tři slova, ale to nevadilo. Nick byl očividně velmi hovorný a Rouzí byla asi trojnásobně ukecanější než nejukecanější člověk jakého jsem kdy poznal. Sem tam se během hovoru ozval její jasný a zvučný samých.

Člověk by si myslel, že se budu cítit nepříjemně, ale já se už dlouho nebavil tak dobře jako teď. Byl to zase jednou úžasný pocit, sedět vedle lidí, kteří se ke mně chovali jako k normálnímu klukovi. Skoro jsem až litoval když oběd skončil a já jsem musel jít domů. A tu na mě čekalo další překvapení, když jsme vyšli ze školy, vydali se sourozenci stejným směrem jako já.

Šli jsme spolu skoro až ke mně domů. Další den na obědě jsem se znovu loudal k prázdnému stolu, ale to už na mě mával Nick s Rouzí…

Kapitola pátá