Den zasvěcení

„Vstávejte, mistře,” znovu třesu mistrovým ramenem. Dnes je můj velký den. Konečně mě přijmou mezi sebe. Už téměř pět let bez přestávky trénuji, zdokonaluji své bojové umění a učím se novým způsobům. Už pět let se snažím stát výborným bojovníkem bez jediné chyby. A teď nastal den, kdy se jím stanu. Den, kdy přestanu být chlapcem a stanu se mužem. Ale to nejdřív musím vzbudit svého mistra. Znovu třesu jeho ramenem.

 „Vždyť už vstávám,” převaluje se mistr na svém lůžku. „No tak pojďte, mistře, ať nepřijdeme pozdě,” znovu naléhám.

„Na tenhle den čekáš skoro pět let, pár minut to ještě počká.”
Mistr pomalu vstává a já se téměř třesu nedočkavostí. Nemůžu se dočkat toho, až mi dají ten malý kovový medailonek, který všem, kdo ho uvidí, řekne, že jsem bojovník, se kterým není radno si zahrávat. Ale to musí nejdřív mistr vylézt ze své postele.

U slavnostního přijetí musí být mistr učně, který je přijímán, a pět starších, někdy se ho účastní i rodiče a přátelé, ale já téměř nikoho nemám. Tedy ne někoho, kdo by na mě byl hrdý a stál o to být přítomen toho, jak se stávám mužem. Mou rodinou se stali členové sboru, mými přáteli se stali ostatní učni. 

 „Vidíš, už skoro jdeme,” usmívá se na mě můj učitel.

„Ale myslím si, že bys měl zpomalit. Pět let se ženeš za iluzí dokonalosti. Nevím, jestli za to můžu já, ale mám pocit, že si od ukončení studia slibuješ něco mimořádného. Že si myslíš, že se všechno od základů změní.”
„A není to snad pravda, mistře?” jsem zaražen mistrovými slovy i smutným pohledem v jeho očích.
„Záleží, z jakého pohledu se na to podíváš.”
„Jak to myslíte, mistře?” Jsem doopravdy zmatený. Původní nadšení pomalu vyprchává. Jestli se mistr snaží ze mne vypudit všechnu radost z nadcházejících hodin, tak se mu to daří. Začínám se bát.

 „No, pokud se na to podíváš z určitého úhlu, tak se to doopravdy výrazně změní. Budeš mít víc povinností, někteří lidé se na tebe začnou dívat jinak. Budeš rozhodovat o věcech, o kterých teď ještě rozhodovat nemůžeš, ale z trochu jiného úhlu už ta změna není skoro vidět. Budeš vstávat stejně brzy jako teď, budeš bojovat stejnými zbraněmi. Budeš potkávat staré známé, stejně jako nové tváře, stejně jako teď.”

 „Co se mi tím snažíte říct, mistře?” Nechápu pointu této zcela neoprávněné přednášky.

 „Chci tím říct, že se máš na chvíli zastavit a srovnat si myšlenky v hlavě. Ujasni si priority. Jak už jsem řekl. Na tenhle den čekáš od svých čtrnácti let. Pár minut nebo dokonce hodin už doopravdy nic neznamená.“

 „A proč jste to po mě nechtěl dřív, mistře? Proč až teď, až v den mého zasvěcení,” vím, že je ode mě hloupé ptát se takhle, ale nemůžu si pomoct. 

 „Protože jsem se mýlil. Myslel jsem, že tě to přejde. Každý učeň se na ten den ze začátku těší, ale pak si většinou uvědomí tu zodpovědnost, která je čeká a zpomalí. Jenže ty jsi nezpomalil. Pořád jsem čekal na ten okamžik, ve kterém se to zlomí a ty začneš být nervózní. Ten ale nepřišel. Nechci, aby ses cítil špatně, ani ti nechci kazit ten pocit štěstí a radosti, který jsi měl ještě před okamžikem. Chci jen, aby ses aspoň na malou chvilinku zastavil a urovnal si myšlenky. Ohlédni se zpátky, vzpomeň si na všechno, co jsi se naučil, na lidi, které jsi potkal, na všechny chyby a levárny, které jsi udělal a na všechny věci, které se ti podařily. Nech všechny ty myšlenky proletět hlavou.
Jako by byly koně a ty jsi byl jestřáb, který je pozoruje z velké výšky. Pozoruj to stádo a nech ho cválat po pláních a loukách. Jen se na ně dívej a třeba si všimneš i něčeho, na co jsi už zapomněl nebo co jsi předtím přehlédl.
A potom, až odcválají, se podívej do budoucna. Srovnej si, jaké zajímavé věci jsi viděl ve svých vzpomínkách a uvědom si, jestli takové drobnosti chceš vidět znovu, až se podíváš do vzpomínek za pět, deset let. Na ty drobnosti se pak zaměř v životě. Zaměř se na drobnosti, na které chceš vzpomínat.”

Po tomto dlouhém proslovu sedím jako opařený. Mé myšlenky zvyklé poslouchat mistra začínají poslouchat jeho pokyny. Je neuvěřitelné, na kolik drobností jsem už zapomněl. Je neuvěřitelné, kolik radostných chvil jsem prožil. Mistrův pohled mi dává jasně najevo, že je potěšen mou snahou. Usmívá se na mne a jemně pokyvuje hlavou. Zvědavost mi ovšem nedá a já se musím zeptat na věc, která mě zajímá od samého začátku mistrovy řeči.

 „Omlouvám se, mistře, jestli budu znít nezdvořile, ale proč vás zajímá, jestli se vaši učni budou v životě zabývat i maličkostmi nebo ne?”

 „Protože nechci, abyste opakovali moje chyby.” Prohlášení mého mistra mi vyrazilo dech.

 „Vaše chyby?” 

„Ano, když jsem byl mladý byl jsem jako ty, tolik jsem pospíchal za svými bláhovými sny, že jsem se zapomněl radovat.”

Náš rozhovor je náhle ukončen. Kdosi ťuká na dveře. Mistr mi pokynem ruky dává svolení otevřít. Jsem strašně zvědavý, kdo to asi může být. Bylo dohodnuto, že to budeme my, kdo dorazí na místo zasvěcení. Starší tam na nás už měli čekat. Otevírám dveře a k mému překvapení se přes práh našeho skromného obydlí valí dav lidí. Jako první důstojně vstupují starší, po nich ostatní bojovníci a za nimi se dovnitř hrnou učňové. Jsem zcela zmaten. 

 „Tak a nyní přejdeme k zasvěcení,” prohlašuje vůdce starších. Pomalu mi svítá. Z doslechu vím, že starší se snaží člověka zasvětit na místě, kde je nejšťastnější, s nejbližšími přáteli a rodinou. A moje místo je tady. Moje rodina jsou oni. A toto je jeden z těch okamžiků, o nichž mluvil mistr. Okamžiků, na které nechci zapomenout.